Čtyři svíčky

Hořely čtyři svíčky na adventním věnci, tak tiše, že bylo slyšet jak svíčky začaly hovořit.

První svíčka vzdychla a řekla: ”Jmenuji se Klid. Moje světlo sice svítí, ale lidé nestojí o klid, stále se za něčím honí.“ Její světélko bylo čím dál menší, až docela zhaslo…

Světlo druhé svíčky zakmitalo a svíčka řekla: ”Jmenuji se Víra, jsem ale zbytečná, lidé se chtějí spoléhat jen sami na sebe, nemá tedy cenu, abych svítila.” Průvan zavál místností a druhá svíčka zhasla…

Tiše a smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka: ”Jmenuji se Láska. Už nemám sílu, abych hořela. Lidé mě odstavili, vidí jen sami sebe a žídné jiné, které by mohli mít rádi.” S  posledním záchvěvem zhaslo i její světlo…

V tom vešlo do místnosti dítě podívalo se na svíčky a řeklo: „Ale vy musíte přeci svítit a ne být zhaslé!“ A v těch dětských očích se zaleskly slzy…

Přihlásila ke slovu i čtvrtá svíčka a pravila: ”Neboj se! Dokud já svítím, můžeme i ostatní svíčky znovu zapálit. Jmenuji se Naděje!”

Dítě od této svíčky rozsvítilo znovu všechny ostatní zhaslé plamínky svíček.

Plamen naděje by nikdy neměl v našem životě zhasnout.

Každý z nás by měl neustále pečovat o svoje plamínky klidu, víry, lásky a naděje.